Sotva u nás najdeme alespoň trochu odrostlejšího člověka, jenž by nevěděl, co je to klokan. Protože je to sice pro našince dost exotické zvíře, s nímž se většina lidí setká osobně nanejvýš tak někde v zoologické zahradě, jenže jde o tvora natolik se vymykajícího tomu, co známe z každodenního života, že nemůže jen tak lehce uniknout pozornosti.
Protože znáte klokana. Je to takový ten , který si u nás už dávno vysloužil ve vtipu slova o tom, že je zřejmě tím jediným na Zemi, kdo si vyskakuje i s prázdnou kapsou.
Ovšem co našinec vlastně ví o klokanech více? Snad ještě to, čím se živí a jak přímo neskutečně malá bývají v počátcích mláďata v jejich kapse, snad i to, že žijí v Austrálii, jenže tím o většinou končí. Větší povědomí o těchto živočiších spousta našinců zkrátka nemá.

A proto se nyní s klokany seznamme blíže.
Předně si můžeme říci třeba to, že nemusí jít rozhodně o žádné drobečky. A to proto, že ti největší mohou dosahovat až dvoumetrové výšky a až devadesáti kilogramů hmotnosti. A je tak nasnadě, že když se takový klokan rozhodne člověka (ať už zaslouženě nebo nikoliv) nakopat, nemusí to skončit dobře, může to být i smrtelné.
Díky svému skákání mohou klokani vyvinout klidně až šedesátikilometrovou rychlost, přičemž jejich jednotlivé skoky dosahují až více než deseti metrů. Tyto předpoklady pak umožňují klokanovi urazit i celou stovku kilometrů denně, což by byl pro člověka stěží dosažitelný výkon.
Co je pak při pohybu klokaní nevýhodou, je to, že tito tvorové neumí couvat. A to nikoliv pouze autem, což nedokáže ani lecjaký lidský řidič, ale ani při běžném pohybu.
Takoví klokani se živí vesměs trávou, případně i kapradím nebo lesní vegetací, bez problémů stráví i jedovaté plody, které naleznou a pozřou. Pochopitelně s výjimkou mláďat, připomínajících spíše červíky než klokany, která sají mateřské mléko z bradavky ve vaku, kde stráví po asi měsíční březosti přes půl roku.
Když už jsme u mláďat, tato stráví u matky nanejvýš dva roky a pak se na zbytek deseti- až osmnáctiletého (ojediněle až pětadvacetiletého) života osamostatňují.

Aby si žili, dokud nenastane jejich čas, což bývá nejednou ten okamžik, kdy se setkají s člověkem. Jenž je jejich největším nepřítelem, prahnoucím po mase, kostech, srsti a vnitřnostech.
Za což se nám klokani pomyslně mstí tím, že na rozdíl od nás nemusí nikdy k zubaři, maje dorůstající nové zuby, nahrazující ty opotřebované.
Což je asi tak to důležité, co byste měli vědět. Abyste neutrpěli ostudu, kdyby se vás někdo na klokany ptal. A vy byste věděli leda to, že jde o Bohemku.